Diagnostika
Pravidla ideální motorické ontogeneze jsou velkým přínosem rovněž pro lékaře, diagnostikující pohybové postižení. Aby lékař správně pochopil a ohodnotil polohové testy a primitivní reflexologii a stanovil správnou diagnózu a terapii, musí se velmi dobře orientovat ve vývojové kineziologii.
Vojtova diagnostika zahrnuje v první řadě vývojovou kineziologii, sedm polohových reakcí a dynamiku primitivních reflexů. Řemeslná znalost polohových reakcí konfrontována s vyšetřením posturální aktivity a primitivní reflexologie vytváří cestu k vývojové diagnóze.
Toto se vyžaduje především od lékařů, ale i fyzioterapeut má znát polohové reakce, aby mohl být hodnocen terapeutický postup. Fyzioterapeut není povinen vyšetřit primitivní reflexy, avšak dobrý fyzioterapeut je zná a některé z nich umí i vyšetřit a ověřit si tak přítomností nebo naopak nepřítomností toho či onoho reflexu dobrý výsledek konkrétního terapeutického programu.
Přehled primitivní reflexologie a obsah polohových reakcí v takovém rozsahu, jak ho využívá terapeut, bude předmětem následujících kapitol.
Včasná diagnostika hybné poruchy u dítěte v jeho ranném věku spočívá ve vyhodnocení tří parametrů:
- je nutné správně ohodnotit úroveň ontogeneze motoriky, posturální aktivita
- dítě je vyšetřeno reflexologicky
- je vyšetřena posturální reaktibilita prostřednictvím polohových testů
Včasná diagnostika hybné poruchy dítěte je důležitá vzhledem k jeho dalšímu motorickému vývoji
Při správném ohodnocení ohrožení motorického vývoje může být okamžitě zahájena rehabilitační léčba.
Je obecně známo, že plasticita CNS (obnovování neuronálních spojení, eventuelně vytváření dalších spojení, přejímání funkcí na úrovni CNS apod.) je v ranném věku dítěte největší. Pokud dítě začíná kontaktovat se svým okolím a nemá k dispozici normální motoriku, pak zcela automaticky použije náhradní motorické projevy. V tomto okamžiku se začíná viditelně objevovat motorické postižení dítěte, které rozpozná většinou i laik. Je velké nebezpečí (viz kvantifikace hybné poruchy a ohrožení motorického vývoje), že se tato náhradní motorika začne častým používáním fixovat a znemožní definitivně nástup normální motoriky. První náhradní motorické modely tak může zkušený diagnostik prostřednictvím analýzy motorické spontánní hybnosti pozorovat nejpozději v 6 týdnech věku dítěte, kdy již 75 % dětí kontaktuje a usmívá se.
Náhradní motorika se v prvním trimenonu plně rozvine a v druhém trimenonu se u inteligentního dítěte začne fixovat.
Začínat odstraňovat hybnou poruchu ve třetím trimenonu může být u vážnější hybné poruchy již příliš pozdě a že porucha bude mít daleko větší následky, než by měla při zahájení terapie v prvním trimenonu. Nejmarkantněji to vidíme u hemiparetického syndromu.
Odhalení pohybové poruchy ve čtvrtém trimenonu nebo dokonce ve věku jednoho roku dítěte nese s sebou velké následky. Dítě, které by při včasně zahájené terapii mohlo být bez problémů a nebo s minimálními problémy, zůstává trvale postiženo.
Výsledek rehabilitační léčby je tedy nesmírně závislý na včasnosti zahájení terapie. Existuje však více faktorů, které ovlivňují výsledek naší práce. Především je to rozsah postižení, avšak podmínky a přístup k terapii v rodině hrají nemalou úlohu.
Přístup terapeuta a jeho schopnosti jsou v daném okamžiku vždy klíčové.
Diagnostický problém představuje i nenápadná hybná porucha.
Dítě se hrubě motoricky vyvíjí tzv. "docela dobře" a ujde tak pozornosti jak rodičů tak i odborníků a objeví se až při vertikalizaci dítěte. Dítě pak stojí na špičkách, eventuelně na jedné špičce a jsou pozorovatelné i další odchylky od normy, které vyžadují rehabilitační léčbu. Toto dítě, pokud by bylo včas diagnostikováno a správně léčeno, by bylo zcela bez motorických obtíží.
Včasnou diagnostikou a cílenou motorickou léčbu lze hybnou poruchu dítěte minimalizovat.
